Přihlášení
Mařenice
Roztroušená obec v širokém údolí potoka Svitávky vznikla ve 14. století při cestě do Žitavy. Poprvé je uváděna v roce 1372 jako Marzenic. Ves byla zřejmě pojmenována podle zasvěcení nedávno opraveného kostela sv. Maří Magdalény, stojícího na návrší uprostřed obce. Na místě staršího ho dala postavit vévodkyně Františka Toskánská v letech 1699 -1714; výstavbu barokního dvouvěžového chrámu vedl stavitel italského původu Octavio Broggio z Litoměřic. Na východní straně ke kostelu přiléhá ambit s kaplí, v ambitu jsou barokní náhrobníky z let kolem roku 1600, dále z let 1648 a 1758. Později byl kostel pseudobarokně upraven. U silničního mostu přes Svitávku stojí trojice barokních soch z let 1831-33, představujících ukřižovaného Krista, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. První dvě z nich jsou od sloupského sochaře Josefa Maxe mladšího. Sochy byly roku 1896 opraveny a nově renovovany v roce 2002. Na zalesněném návrší na jižním okraji obce jsou zbytky Kalvárie.
Přehrada Naděje
Přehradní nádrž Naděje leží v hlubokém zalesněném údolí Hamerského potoka pod Suchým vrchem asi 1,5 km severně od osady Naděje a 1 km jižně od Horní Světlé. Postavena byla podle projektu A. Niklase z Teplic v letech 1937-1938 a sloužila jako akumulační nádrž pro pohon mlýna a pily v blízké osadě Hamr.
Kamenná přehradní hráz je 91,6 m dlouhá a 8,5 m vysoká, na její stavbu byl použit znělec, lámaný v nevelkém lomu na severním svahu Suchého vrchu. Hráz má dolní výpusť, která je ale uzavřená a nadržená voda volně přepadá 33 m dlouhým přelivem přes korunu hráze. Velikost zatopené plochy je 1,16 ha. V současné době není nádrž vodohospodářsky využívána. Koupání je zde možné, ale na březích nejsou žádné pláže a voda je často i v létě velmi studená.
Kolem přehrady vede lesní silnička z Naděje k rozcestí U Jana a ve strmém svahu Suchého vrchu nedaleko od ní je Ledová jeskyně. V okolí přehrady byly nalezeny stopy po středověkých sklářských hutích, z nichž jedna zřejmě stála na Fořtově louce (Försterwiese), která je dnes zatopená přehradou. Další lesní huť pracovala někdy kolem přelomu 14. a 15. století asi 1,3 km západně od přehrady. Ve zdejších lesích se také pálilo dřevěné uhlí a dodnes jsou místy patrné plošiny po dávných milířích. Jedna z nich je po pravé straně červeně značené cesty, vedoucí do Horní Světlé.
Ledová jeskyně
Ledová jeskyně se nachází vysoko na severním svahu Suchého vrchu, asi 1 km severozápadně od Hamru u Naděje. Je to poměrně zajímavá pseudokrasová puklinová jeskyně, která byla pro svou výjimečnost v roce 1966 vyhlášena chráněnou přírodní památkou. Vznikla mrazovým zvětráváním, při němž se ve znělcovém masivu na svahu kopce vytvořilo množství větších i menších puklin, překrytých později rozsáhlým suťovým polem.
Vnitřní prostor jeskyně tvoří asi 30 m dlouhá a 2-4 m široká svislá puklina, orientovaná ve směru východ-západ a na povrchu utěsněná sutí a hlínou. Vchod je asi 6 m nad dnem jeskyně. Vpravo od něj je delší, téměř rovná chodba, končící několika plazivkami, levá část je přístupná hůře, protože se prudce svažuje a většinou bývá zaplněna silnou vrstvou ledu nebo vodou.
V jeskyni je znemožněna cirkulace vzduchu. Jediným otvorem v její horní části v zimě vniká dovnitř těžší chladný vzduch, který pak jeskyni vyplňuje po celý rok a udržuje v ní stálou teplotu blízkou bodu mrazu. Z par v ovzduší i z prosakující vody se vytváří jinovatka, ledové náteky, rampouchy a podlahový led, jehož mocnost v nejnižším místě jeskyně dosahuje až 2 m. Výzdoba je nejbohatší v předjaří, když taje sníh a puklinami dovnitř proniká nejvíce vody, zatímco v létě se většinou udržuje jen podlahový led.
Místním obyvatelům byla jeskyně známa již dávno jako Ledová díra (Eisloch). Turisticky je však využívána až od 70. let 19. století, kdy k ní členové cvikovského Horského spolku vybudovali od údolní silničky strmou serpentinovou stezku. Sestup do podzemí byl zpočátku možný jen po větvích hrubě otesaného kmene, později sem byl umístěn žebřík. Na přelomu 19. a 20. století byl vchod opatřen mříží a v nedalekém mlýně s hostincem v Hamru byl za poplatek k dispozici klíč, případně i průvodce s pochodněmi. O pěkných nedělích bývalo malé občerstvení v provozu i přímo u jeskyně. Z upravené terasy před vchodem byl dříve pěkný výhled na Luž, jemuž však dnes brání vzrostlý les. Vedla odtud také strmá pěšinka na vrchol Suchého vrchu.
Po roce 1945 byla jeskyně volně přístupná a její výzdoba byla často poškozována olamováním a zakládáním ohňů. V roce 1980 byla na 2 roky uzavřena a speleologové v ní měřili teplotu a sledovali změny ledové výzdoby během ročních období. Po skončení průzkumu byla jeskyně opět otevřená, ale protože stále docházelo k jejímu poškozování, byl vchod od roku 1988 uzamčen a klíč byl na požádání k dispozici na Správě CHKO Lužické hory. Vlivem teplejších let a tuhých suchých zim však stále docházelo k úbytku zalednění, takže v letech 1988 až 1996 se vrstva ledu snížila téměř o metr. V září 1995 byla jeskyně ohrožena mohutným posunem balvanů v suti nad vchodem a protože od té doby hrozí zavalení jeskyně, byl vchod uzavřen novou mříží a vstup dovnitř je nyní zakázán.
Sloup
Na jižním okraji Sloupu ční nad údolí Dobranovského potoka asi 35 m vysoký pískovcový skalní suk (318 m), všeobecně považovaný za skalní hrad. O sloupském hradu se sice zmiňuje řada historických pramenů, ale jeho poloha není dodnes známá. Nejspíše stál na severovýchodním úpatí skály, kde jej kromě opevnění chránily také okolní rybníky s bažinami, a kde později vznikl panský dvůr i novější zámeček. Několik středověkých staveb, jejichž zbytky se dochovaly na temeni skály, sloužilo asi jen jako úkryt ve válečných dobách. Většina ve skále vytesaných prostor pochází až z konce 17. a počátku 18. století, kdy zde byla založena poustevna, podle níž se skála nazývala Poustevnický kámen (Einsiedlerstein). Romantickou představu skalního hradu rozvinuli teprve na přelomu 18. a 19. století místní umělci a vlastivědní badatelé.
Hvozd
Hvozd je jedním z nejvýznamnějších kopců v Lužických horách. Výrazný dvouvrcholový znělcový hřbet (750 m) leží na státní hranici s Německem asi 1,5 km východně od Krompachu.
Vrchol Hvozdu byl navštěvován již v 18. století. V roce 1787 jej žitavští občané zpřístupnili ze saské strany kamenným schodištěm (dodnes částečně používaným) a roku 1834 postavili na vyhlídkové plošině kříž. V roce 1853 zřídil pan Marx z Oybinu na jižním vrcholu první hostinec, který sloužil do 1. srpna 1877, kdy vyhořel. Jeho majitel ale už v létě následujícího roku postavil na české straně hranice hostinec nový a v létě 1879 vedle něj žitavský přírodovědný spolek Globus vystavěl 10 m vysokou dřevěnou vyhlídkovou věž. Ta se na počest manželky saského panovníka jmenovala Karolinina (Carolathurm) a stála přímo na tehdejších rakousko-německých hranicích. Protože umístění chaty na české straně hranice způsobovalo majiteli značné problémy, byla v roce 1889 na saském území jen o několik metrů vedle vybudována druhá restaurace, která poskytovala také ubytování.
Rozhledna s chatou na severním vrcholu kopce. V roce 1891 se vedení spolku Globus rozhodlo vystavět na Hvozdu místo původní dřevěné věže pořádnou kamennou rozhlednu. Protože jižní vrchol Hvozdu už byl dvěma chatami úplně zastavěn, bylo pro novou věž vybráno místo na druhém konci hřbetu, kde byla do té doby upravena pouze vyhlídková terasa. Stavba probíhala velmi rychle, protože věž měla být dokončena v následujícím roce, kdy spolek slavil čtvrtstoletí svého trvání. Slavnostní otevření se konalo 14. září 1892. Zajímavé je, že rozhledna na Hvozdu je téměř dvojčetem rozhledny na Jedlové. Nejen, že jsou si velmi podobné tvarem, výškou a použitým stavebním materiálem, ale dokonce i narozeniny slaví ve stejný den. Věž na Hvozdu je však o rok mladší.
V minulosti se na Hvozdu prodávaly jako suvenýr "fialkové kameny" - znělcové kameny z vrcholu, porostlé lišejníkem a řasou, vonící po fialkách. V dobách oblíbeného sázení "do lotynky" byla na Hvozdu, podobně jako na Luži, stanice optického telegrafu pro signalizování tažených čísel ze Žitavy do Prahy.
Na jižním vrcholku proti sobě stály dvě restaurace až do roku 1946, kdy česká chata vyhořela a dodnes z ní zůstaly jen zbytky sklepů. Pro německé turisty ale zůstává Hvozd velmi oblíbeným výletním místem, protože Německá chata i rozhledna, nově opravená v 80. letech, slouží dodnes. Čeští turisté musí k jejich návštěvě použít hraniční přechod v Krompachu nebo v Petrovicích. Z české strany je přístupná pouze vyhlídková plošina s pěkným výhledem na blízké kopce Lužických hor, Ještědského hřbetu, Ralské pahorkatiny i vzdálenější Bezděz, Vlhošť a Ronov. Za dobré viditelnosti lze spatřit též Kozákov a Trosky nebo kužely Českého středohoří s Milešovkou.
Krompach, tři chráněné tisy
Převážně rekreační horská ves leží v širším údolí pod Hvozdem na staré obchodní stezce do Žitavy. Poprvé se připomíná roku 1391 jako ves s mlýny patřící k Milštejnu, před rokem 1549 byla známá jako sklářská osada: sklárnu zde založil Jiří Schürer, ale po roce 1700 huť zanikla. Uprostřed obce stojí pozdně barokní kostel 14 sv. pomocníků z roku 1782; v něm je pozdně barokní hlavní oltář, rokoková kazatelna z konce 18. století a kamenná křtitelnice z roku 1787. V okolí vsi je několik barokních soch ze 17. a 18. století. Původní správní budova zákupského panství z konce 16. století byla později změněna na tzv. Panský dům a dnes je v ní internátní škola. Naproti ní stálo původně další panské sídlo, které později sloužilo jako hostinec. Ten sice v roce 1885 vyhořel, ale byl opět nově postaven a svému účelu slouží dodnes. Dva opěrné pilíře při jižním štítu jsou zbytkem původní budovy. Poblíž stojí v patře roubený dům č.p. 126 s mansardovou střechou, datovaný roku 1787. Na rozcestí před zámkem a restaurací stojí pod lipou zašlý kamenný pomník s pamětní deskou k 1. výročí květnové revoluce 1945.
Významnou přírodní zajímavostí jsou tři chráněné tisy poblíž silničky, vedoucí z návsi k východu pod Hvozd. Asi po 450 metrech odbočuje u domu č.p. 18 neznačená cesta doprava kolem náboženské plastiky Ecce homo k nejmladšímu tisu s průměrem kmene asi 80 cm. Na dohled od něj je v malé ohrádce u domu č.p. 19 nejstarší tis, jehož stáří je odhadováno na 500 let. S výškou 10 m a obvodem kmene 425 cm je nejmohutnějším a zřejmě i nejstarším tisem v České republice. Kousek dál na východ je za domem č.p. 25 vlevo od silničky na okraji lesíka třetí, středně starý tis. Jeho kmen většinou není vidět, protože dolní větve se sklání až k zemi porostlé vysokou trávou. Nedaleko odtud je u státní hranice s Německem málo známá geologická zajímavost Jánské kameny.
Severně od Krompachu je při cestě do německého Jonsdorfu osada Valy, založená na pozemcích zrušeného poplužního dvora koncem 18. století. Jméno osady připomíná zákopy a valy, které zde v roce 1778 vybudovali Chorvati z rakouského vojska proti Prusům. V roce 1813 je při vpádu do Čech využili také Francouzi.
Odkazy
Obrazové a textové materiály převzaty z informačního serveru ww.luzicke-hory.cz, který musíme pochválit za nevyčerpatelné informace o Lužických horách.